Už delší dobu jsem cítila potřebu psát o tom, co pro mě znamená sociální podnikání. Ne jako o pojmu, který se objevuje v dotačních formulářích, ale jako o živém prostoru, kde se potkává práce, lidskost a smysl.
Jsem speciální pedagog, a možná právě proto k podnikání přistupuji jinak – s vědomím, že za každou pracovní pozicí stojí člověk se svými schopnostmi, limity, obavami i sny. Sociální podnikání pro mě nikdy nebylo jen o ekonomice. Vždycky v něm šlo o lidi – o jejich důstojnost, možnost růstu a pocit, že mají své místo.
Do oblasti sociálního podnikání jsme vstoupili už v roce 2012. Tehdy jsme s manželem hledali uplatnění nejen pro něj – protože je osobou se změněnou pracovní schopností – ale i pro další lidi, kteří mají podobně znevýhodněné postavení na trhu práce. Chtěli jsme dělat něco smysluplného, co bude mít přesah. Něco, co dá práci lidem, kteří ji často hledají marně, a přitom mají schopnosti, chuť i odpovědnost.
Na začátku jsme spolupracovali s tehdejší místní podnikatelkou Klárou Vacovou. Společně jsme vstoupili do světa chráněných dílen – nejprve jako běžní zaměstnanci, později jako jednatelé a nakonec i majitelé firmy. Naše podnikání se postupně vyvíjelo, ale jeho základní myšlenka zůstala stejná: dát lidem se znevýhodněním možnost skutečné, poctivé práce.
Zpočátku jsme se věnovali opracování plastových výlisků ze vstřikolisů – technicky poměrně náročné činnosti, která vyžaduje přesnost, pečlivost a trpělivost. Postupně jsme ale reagovali na aktuální potřeby trhu i společnosti. Dělali jsme snad všechno, co dávalo smysl – od prodeje obnošeného textilu a úklidových služeb až po šití roušek během covidu. A když už jsme měli šicí stroje, začali jsme šít textilní výrobky pro děti, sáčky na pečivo nebo opakovaně použitelné pytlíky pro ekologické nakupování.
To všechno byly malé, ale důležité kroky na cestě, která nás postupně dovedla tam, kde jsme dnes.
Dnes vedu tři sociální podniky, které se navzájem doplňují:
Helemik manufaktura s.r.o., která se věnuje opracování plastových dílů,
Helemik s.r.o., která vaří a dodává obědy pro školy a školská zařízení,
a Jesličky, z. s., kde provozujeme osm dětských skupin pro 36 dětí.
Ve všech těchto firmách pracují i lidé se změněnou pracovní schopností – jako pomocné chůvy, pomocné kuchařky, pracovnice při výdeji stravy v jeslích, uklízečky, řidiči, školníci, skladníci či dělníci.
V každém podniku máme také několik zdravých pracovníků, kteří podporují kolegy se změněnou pracovní schopností, pomáhají jim a doplňují jejich práci.
Ostatní činnosti však zastávají právě tito lidé se změněnou pracovní schopností. Společně tvoříme společenství, které drží pohromadě nejen ekonomicky, ale i lidsky.
Naše motivace se za ta léta proměnila. Ta původní – osobní, protože se týkala mého tehdejšího manžela – se přirozeně rozrostla do širšího rozměru. Díky zkušenosti v podnikání jsme si uvědomili, že umíme fungovat i v běžném tržním prostředí, a tak jsem jako speciální pedagog začala přemýšlet, jak tuto schopnost využít ve prospěch druhých. Jak pomoci lidem s omezením v pracovním uplatnění zapojit se znovu do života, být součástí kolektivu, mít radost z dobře odvedené práce a pocit vlastní užitečnosti.
V současnosti zaměstnáváme přibližně sto lidí. Z toho většina jsou osoby se změněnou pracovní schopností, ale máme i stabilní tým zdravých pracovníků, kteří jsou jim oporou a pomáhají jim profesně růst.
Základem našeho úspěchu jsou vztahy. Lidské, partnerské, pracovní. Věřím, že sociální podnikání má smysl jen tehdy, když stojí na opravdovém zájmu o člověka. Na tom, že mu dáme prostor růst podle jeho možností, ne podle očekávání ostatních.
Velkou roli v tom hraje i naše personalistka, Lucinka Boš, která s každým zaměstnancem pracuje individuálně. Pomáhá lidem sestavit osobní plán pracovního rozvoje, řeší s nimi i osobní a psychické obtíže, doprovází je k psychologům, podporuje je v každodenních starostech.
Díky tomu se v našich firmách daří vytvářet bezpečné, srdečné prostředí – místo, kde se lidé podporují, respektují a rostou.
A možná právě v tom spočívá podstata sociálního podnikání.
Není to o číslech ani dotacích. Je to o lidech, o jejich příbězích a o tom, že každý z nás může mít své místo, pokud mu k tomu někdo podá ruku.