Proč je pro OZP lepší pracovat v sociálním podniku než v běžné firmě

Každý člověk chce mít práci, která dává smysl. Vstát ráno s pocitem, že má jeho den nějaký cíl. Jenže pro lidi se zdravotním postižením to často není tak jednoduché.
V běžné firmě bývá tempo vysoké, prostor na vysvětlení malý a pochopení ještě menší. Tam, kde jiní dostanou druhou šanci, člověk s omezením často dostane výpověď.

V sociálním podniku je to jiné.
Ne proto, že bychom měli menší nároky – i my máme normy, plán výroby, termíny a výsledky.
Rozdíl je v tom, že prostředí přizpůsobujeme lidem, ne lidi prostředí.
Když někdo hůř slyší, upravíme komunikaci. Když má někdo potíže s pamětí, připravíme písemné instrukce. Když má někdo úzkost, dáme mu klidný kout, kde může dýchat.
A přesto všechno zvládneme práci udělat – kvalitně, včas a s úsměvem.

U nás nejde jen o výkon, ale i o vztahy.
Na pracovišti panuje přátelská atmosféra, lidé se znají jménem, mají se rádi. Pomáhají si, když je potřeba, a smějí se spolu, když se daří.
To je možná ta největší síla sociálního podniku – že tu lidé nejsou jen „zaměstnanci“, ale komunita, která drží při sobě.

Pro mnohé z našich pracovníků jsme jistotou na dlouhé roky.
Nemusí se bát, že je někdo propustí kvůli nemoci nebo pomalejšímu tempu.
Vědí, že pokud se něco stane, budeme hledat řešení, ne náhradu.
A právě díky té jistotě mohou růst – profesně i lidsky.

Sociální podnik není charita. Je to podnikání s respektem k člověku.
A možná právě proto dokážeme odvést tak dobrou práci. Protože když se lidé cítí v bezpečí, odvádějí to nejlepší, co v nich je.

Proč jsou normy důležité – i u nás v sociálním podniku

Občas někdo v práci řekne:
„Vždyť jsme sociální podnik, tady by přece neměly být žádné normy!“
Rozumím tomu. Všichni víme, že u nás nepracují roboti, ale lidé – často s různými omezeními, zdravotními problémy nebo prostě jen s pomalejším tempem.
Ale i přesto (a možná právě proto) jsou normy důležité.

Norma není trest, ale pomůcka

Norma není bič.
Je to spíš vodítko – ukazatel, jaká práce by se měla zvládnout, aby všechno běželo tak, jak má.
A hlavně – naše normy už počítají s tím, že naši lidé mají změněnou pracovní schopnost.
Když tedy řekneme, že je potřeba vyrobit určitý počet kusů za den, není to stejné číslo jako v běžné fabrice. My tu normu nastavujeme tak, aby byla reálná, férová a dosažitelná.

Když víš, co se od tebe čeká, má to větší smysl

Zkus si představit den bez cíle. Člověk něco dělá, něco se povede, něco ne… ale večer vlastně neví, jestli to stačilo.
Když je daná norma, má práce tvar.
Dá se změřit, co jsme zvládli, a člověk má dobrý pocit, že odvedl kus poctivé práce.

A upřímně – kdo z nás nemá rád ten pocit, když může říct: „Hotovo!“
Normy nám dávají řád, rytmus a taky jistotu. Pomáhají udržet tým pohromadě – víme, kdo co dělá, kam směřujeme, a můžeme se na sebe navzájem spolehnout.

Bez normy by se podnik rozpadl

Naši odběratelé potřebují, aby práce byla včas a v určité kvalitě.
Kdybychom neměli normy, prostě bychom to neudělali.
A když se práce neudělá, není z čeho platit mzdy.
A když nejsou mzdy, není podnik.
Tak jednoduché to je.

Sociální podnik neznamená, že se tu nepracuje. Znamená to, že pracujeme s ohledem na lidi, ale pořád poctivě, s cílem a zodpovědností.
Jen tak může podnik dlouhodobě fungovat – a dávat práci těm, kteří ji jinde třeba vůbec nedostanou.


Na závěr

Norma není nepřítel.
Je to způsob, jak dát naší práci smysl, jistotu a uznání.
A když se nám ji podaří splnit, můžeme být právem hrdí – na sebe i na celý tým.

Dotace nejsou náš zdroj obživy. Jsou jen pomocnou rukou.

Občas mezi námi zazní, že „na nás podnik bere dotace“, a že proto vlastně není nutné, abychom vydělávali nebo byli výkonní. Je to pochopitelné nedorozumění – ale neodpovídá skutečnosti. Ráda bych proto vysvětlila, jak to ve skutečnosti funguje.


Co znamená „dotace na chráněném trhu práce“

Naše firma je uznána jako zaměstnavatel na chráněném trhu práce podle § 78 zákona o zaměstnanosti.
To znamená, že zaměstnáváme více než polovinu osob se zdravotním postižením (OZP), a tím vytváříme pracovní příležitosti tam, kde by jinde často vůbec nebyly.

Za to můžeme od státu čerpat příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Tento příspěvek má pomoci vyrovnat znevýhodnění na trhu práce – protože zaměstnávání lidí se zdravotním omezením bývá náročnější, pomalejší a někdy i méně výkonné, ale přesto má obrovský smysl.


Co to ale neznamená

Dotace nejsou odměnou za to, že existujeme.
Nejsou ani „peníze navíc“, které by se daly použít libovolně.
A už vůbec to neznamená, že nemusíme pracovat.

Příspěvek se vztahuje vždy ke konkrétním lidem a jejich skutečně vyplaceným mzdám.
Firma peníze dostane až zpětně, po doložení všech mzdových výkazů, sociálních i zdravotních odvodů, potvrzení o invaliditě a dalších podkladů.

A i když stát část nákladů proplatí, zdaleka nepokryje všechno.
Jedná se pouze o určité procento měsíčních nákladů na člověka, které pokrývá jen část reálných výdajů.

Navíc je potřeba říct, že provozní náklady – jako jsou energie, nájemné, teplo, světlo, voda, opravy, mzdy zdravých i provozních zaměstnanců nebo náklady spojené s chodem celé firmy – v příspěvku zahrnuty nejsou.
Tyto výdaje musí podnik zajistit z vlastní činnosti a tržeb.


Proč musíme být i ekonomicky soběstační

Naše zakázky, výroba, služby i provoz jeslí tvoří hlavní zdroj příjmů.
Bez skutečné práce, bez zakázek a bez zákazníků by žádná dotace nestačila.

Úřad práce navíc sleduje, zda podnik skutečně vykonává činnost, zda zaměstnanci mají reálnou náplň práce, a zda firma generuje tržby.
Pokud by se ukázalo, že dotace jsou jediným zdrojem financování, hrozilo by odebrání uznání chráněného trhu práce.


Proč to celé dává smysl

Příspěvky tedy nejsou výmluvou „proč nepracovat“.
Jsou to spíš berle, které pomáhají jít dál, když má někdo těžší cestu.
Díky nim může firma udržet zaměstnání pro lidi, kteří by jinde šanci nedostali, a zároveň poskytovat služby nebo vyrábět výrobky, které mají skutečnou hodnotu.

Pracujeme tedy ne proto, že musíme, ale proto, že to má smysl.
Dotace nám v tom jen pomáhají.


Závěrem

Naším cílem nikdy nebylo „žít z dotací“.
Naším cílem je dávat práci lidem, kteří ji potřebují, a budovat podnik, který obstojí i na běžném trhu.

A právě proto, že se na dotace nespoléháme slepě, ale využíváme je zodpovědně, dokážeme fungovat dlouhodobě, stabilně a s lidskou tváří.

Proč jsme založili sociální podnik

Už delší dobu jsem cítila potřebu psát o tom, co pro mě znamená sociální podnikání. Ne jako o pojmu, který se objevuje v dotačních formulářích, ale jako o živém prostoru, kde se potkává práce, lidskost a smysl.
Jsem speciální pedagog, a možná právě proto k podnikání přistupuji jinak – s vědomím, že za každou pracovní pozicí stojí člověk se svými schopnostmi, limity, obavami i sny. Sociální podnikání pro mě nikdy nebylo jen o ekonomice. Vždycky v něm šlo o lidi – o jejich důstojnost, možnost růstu a pocit, že mají své místo.

Do oblasti sociálního podnikání jsme vstoupili už v roce 2012. Tehdy jsme s manželem hledali uplatnění nejen pro něj – protože je osobou se změněnou pracovní schopností – ale i pro další lidi, kteří mají podobně znevýhodněné postavení na trhu práce. Chtěli jsme dělat něco smysluplného, co bude mít přesah. Něco, co dá práci lidem, kteří ji často hledají marně, a přitom mají schopnosti, chuť i odpovědnost.

Na začátku jsme spolupracovali s tehdejší místní podnikatelkou Klárou Vacovou. Společně jsme vstoupili do světa chráněných dílen – nejprve jako běžní zaměstnanci, později jako jednatelé a nakonec i majitelé firmy. Naše podnikání se postupně vyvíjelo, ale jeho základní myšlenka zůstala stejná: dát lidem se znevýhodněním možnost skutečné, poctivé práce.

Zpočátku jsme se věnovali opracování plastových výlisků ze vstřikolisů – technicky poměrně náročné činnosti, která vyžaduje přesnost, pečlivost a trpělivost. Postupně jsme ale reagovali na aktuální potřeby trhu i společnosti. Dělali jsme snad všechno, co dávalo smysl – od prodeje obnošeného textilu a úklidových služeb až po šití roušek během covidu. A když už jsme měli šicí stroje, začali jsme šít textilní výrobky pro děti, sáčky na pečivo nebo opakovaně použitelné pytlíky pro ekologické nakupování.

To všechno byly malé, ale důležité kroky na cestě, která nás postupně dovedla tam, kde jsme dnes.

Dnes vedu tři sociální podniky, které se navzájem doplňují:
Helemik manufaktura s.r.o., která se věnuje opracování plastových dílů,
Helemik s.r.o., která vaří a dodává obědy pro školy a školská zařízení,
a Jesličky, z. s., kde provozujeme osm dětských skupin pro 36 dětí.

Ve všech těchto firmách pracují i lidé se změněnou pracovní schopností – jako pomocné chůvy, pomocné kuchařky, pracovnice při výdeji stravy v jeslích, uklízečky, řidiči, školníci, skladníci či dělníci.
V každém podniku máme také několik zdravých pracovníků, kteří podporují kolegy se změněnou pracovní schopností, pomáhají jim a doplňují jejich práci.
Ostatní činnosti však zastávají právě tito lidé se změněnou pracovní schopností. Společně tvoříme společenství, které drží pohromadě nejen ekonomicky, ale i lidsky.

Naše motivace se za ta léta proměnila. Ta původní – osobní, protože se týkala mého tehdejšího manžela – se přirozeně rozrostla do širšího rozměru. Díky zkušenosti v podnikání jsme si uvědomili, že umíme fungovat i v běžném tržním prostředí, a tak jsem jako speciální pedagog začala přemýšlet, jak tuto schopnost využít ve prospěch druhých. Jak pomoci lidem s omezením v pracovním uplatnění zapojit se znovu do života, být součástí kolektivu, mít radost z dobře odvedené práce a pocit vlastní užitečnosti.

V současnosti zaměstnáváme přibližně sto lidí. Z toho většina jsou osoby se změněnou pracovní schopností, ale máme i stabilní tým zdravých pracovníků, kteří jsou jim oporou a pomáhají jim profesně růst.

Základem našeho úspěchu jsou vztahy. Lidské, partnerské, pracovní. Věřím, že sociální podnikání má smysl jen tehdy, když stojí na opravdovém zájmu o člověka. Na tom, že mu dáme prostor růst podle jeho možností, ne podle očekávání ostatních.

Velkou roli v tom hraje i naše personalistka, Lucinka Boš, která s každým zaměstnancem pracuje individuálně. Pomáhá lidem sestavit osobní plán pracovního rozvoje, řeší s nimi i osobní a psychické obtíže, doprovází je k psychologům, podporuje je v každodenních starostech.

Díky tomu se v našich firmách daří vytvářet bezpečné, srdečné prostředí – místo, kde se lidé podporují, respektují a rostou.

A možná právě v tom spočívá podstata sociálního podnikání.
Není to o číslech ani dotacích. Je to o lidech, o jejich příbězích a o tom, že každý z nás může mít své místo, pokud mu k tomu někdo podá ruku.